Za každý prodaný produkt zasadíme 10 stromů. Říká Honza Větrovský, milovník lesů a zakladatel nábytkářské firmy Les v srdci

Honza Větrovský studuje 3. ročník oboru Podnikání v dřevozpracujícím a nábytkářském průmyslu na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU. Ke dřevu má blízko už od dětství a navazuje na svého tátu, který studoval také na FLD na ČZU a který se dřevem dlouhodobě podniká. Honza je zarytý sportovec, vodák – slalomář a jeho zarytost se projevuje i v navrhování jeho produktů, které staví na 100 % českém dřevu a lokálních materiálech. Mrkněte na Honzův web – https://www.lesvsrdci.cz/ a přečtěte si jeho podnikatelský příběh v našem dalším díle seriálu o členech Point One.

Ahoj Honzo, má oblíbená otázka na začátek, můžeš nám tvé podnikání představit jednou větou?

Ahoj Petře, zabývám se výrobou nábytku z masivního dubu a oceli a snažím se, aby ten nábytek byl udržitelný a ekologický a zároveň vracel zpátky to, co bere z toho lesa.

Mohl bys to Honzo trochu rozvést?

Práce se dřevem mě samotného moc baví a chtěl jsem v tom pokračovat. Rozhodl jsem se proto vyrábět nábytek a chtěl jsem, aby byl designový, hezký a moderní a do toho velmi kvalitní. Proto jsem zvolil tyto dva materiály – ocel a dubový masiv, které jsou velmi odolné a zároveň taky velmi estetické. Hlavní myšlenkou je, aby ty materiály pocházely všechny z Čech, nejlépe z blízké vzdálenosti, aby se nevozily někde z Ukrajiny. Sice by byly levnější, ale budou z dálky a bude to mít uhlíkovou stopu jak kráva. Další věcí je, že v Česku je teď kůrovcová kalamita, takže bych moc rád vysazoval nové stromy, což také děláme.

Jak ses vůbec k práci se dřevem dostal?

Můj táta v roce 1999 založil dřevozpracující firmu, která se zaměřuje především na dřevěné stavební prvky, a já jsem v tom od dětství vyrůstal. Dostal jsem se také trochu k truhlářské práci, která mě bavila, bylo to pro mě takové uvolnění od ostatní práce, a tak jsem se rozhodl v tom pokračovat. S tátou jsme po tom Les v srdci založili společně, já firmu vedu a on mi pomáhá a podporuje mě.

Jaké to je pracovat s tátou?

S tátou máme stejný cíl, vyrábět kvalitní lokální produkty, dokonce mi i naslouchá, když k tomu něco mám, takže je to moc fajn.

Za každý prodaný výrobek zasazujete 10 stromů, jak tohle přesně funguje?

My těch stromů zasadíme daleko víc, ale já to vnímám tak, že zákazník, který si u nás koupí nějaký produkt, tak nás v naší snaze podpoří. Za tu dobu, kdy funguje naše značka, jsme vysadili už nějakých 13 000 stromů, ale ty náklady na sadbu jsou dost velké, takže se nám to stěží vyplatí. Tohle je možnost, jak nás zákazníci mohou podpořit.

Co je tvůj nejoblíbenější výrobek?

Je to určitě stůl Björn s živými hranami. Jsou to hrany, kde není kůra, ale hrany nejsou oříznuté, mají přírodní zakřivení. Tento stůl se mi moc líbí.

Jaké máte plány do budoucna?

Chtěli bychom se věnovat také zakázkové výrobě, fakt mě baví vymýšlet řešení na míru a přicházet s unikátními nápady. Nakreslit, vymodelovat a doporučit originální řešení, tohle mě fakt naplňuje.

Proč ses rozhodl vstoupit do Point One a jak ses o něm dozvěděl?

Point One na mě vyskočil na Facebooku, viděl jsem tam TeaToma a zapůsobilo na mě zřejmě to dřevo, myslel jsem si, že by to mohlo být i něco pro mě. Pak jsem si přečetl pár věcí na webu a přihlásil se. Byl jsem vybrán a od března 2021 jsem členem.

Jak se ti v Point One zatím líbí?

Líbí se mi tu moc, řekl bych, že mi Point One rozšiřuje dost mé obzory. Mám tu výhodu, že nemám žádné půjčky, takže kdyby mé snažení třeba nevyšlo, tak to zas tak moc nevadí. Ale PO je úžasný v tom, že tomu mému podnikání můžu dát jasnou hlavu a patu, můžu mé kroky konzultovat se svým buddym a řešit věci typu administrativa, plánování a tak podobně.

Co bys doporučil lidem, kteří přemýšlejí o podnikání, ale zatím se do něj ještě nepustili?

Určitě je fajn svůj byznys plán prokonzultovat s nezávislým člověkem, který není zaujatý rodinou, nebo kamarádskou vazbou, abyste dostali reálný feedback. Když jste ale sami přesvědčeni, že váš produkt má potenciál, tak let’s go!

Moc díky Honzo za rozhovor, ať se ti s Les v srdci daří a ať máš spousty spokojených zákazníků.

Autor: Petr Kopeček

Dáváme zelenině a ovoci druhou šanci. I nehezké potraviny ze supermarketů se dají hezky využít. Říkají zakladatelky projektu Mrkmrkev Ina Čížková a Mary Hanušová

Ina a Mary jsou spolužačky ze střední, a i když se jejich cesty v navazujícím studiu rozešly, Ina studuje PEF na ČZU, Mary studuje na VŠE, stále je spojuje společná vize ohledně dalšího využití neesteticky vypadající zeleniny a ovoce ze supermarketů. Se svou myšlenkou dokonce vyhrály pražské regionální kolo soutěže Soutěž a podnikej o nejlepší středoškolský nápad a následně se rozhodly vstoupit do Point One. O jejich cestě k neplýtvání a podnikání jsme si se zakladatelkami projektu povídali v našem dalším díle o členech Point One.

Ahoj Ino a Mary, moje oblíbená otázka na začátek. Dokážete mi říct jednou větou, co přesně děláte?

I: To je náš pitch (smích). Děláme projekt, který zabraňuje vyhazování ovoce a zeleniny ze supermarketů tím, že potraviny pomáháme znovu zpracovat do trvanlivější podoby a tím se vlastně podílíme na reusingu potravin.

Můžete to trošku rozvést? Co to přesně znamená a jak k tomu přistupujete?

I: Plánujeme odebírat neestetické ovoce a zeleninu ze supermarketů, zrovna podepisujeme první smlouvu s Tescem, a přetvoříme je do nějaké trvanlivější podoby, ať už to jsou marmelády, freshe nebo taková instantní jídla.

M: Problém, který řešíme, je ten, že nikdy nevíme, co přesně za zeleninu a ovoce dostaneme, takže nemůžeme dělat stále stejnou škálu produktů, ale musíme se přizpůsobovat zrovna tomu, co se v supermarketech vyhodí.

Dobře, když se bavíme o tom, že se něco vyhodí, kolik je to třeba kilo zeleniny a ovoce, které očekáváte, že se k vám bude dostávat?

I: My jsme se na to právě ptaly i zaměstnanců Tesca a oni říkali, že oni sami to nedokážou odhadnout. Někdy to je třicet kilo, někdy to je pět. Následně se řeší stav, ne úplně vše totiž můžeme použít.

Když se vrátíme k vašim výrobkům, už jste zkoušely něco vyrábět?

I: Ano, podařilo se nám uvařit pár várek v rámci testování, když jsme dělaly průzkum trhu, ale zatím jsme nic neprodávaly.

M: Darovaly jsme to a dostaly pozitivní ohlasy. Tenkrát to bylo hruškové pyré – hrušková marmeláda, freshe a sušenky.

Pokud chcete své výrobky prodávat, musíte určitě splňovat nějaké hygienické normy atp. Jak jste řešily tyto věci?

I: Chtěly jsme využít Point One kuchyni, ale ta je bohužel jen na testování. Napadlo nás tedy využít restaurace, které jsou teď zavřené, ale mají splněny všechny hygienické normy.

M: Možná bychom mohly využít i lidi, kteří pracovali v gastru a zrovna přišli o práci, na nějakou malou výpomoc.

Přečetl jsem si, že ovoce a zeleninu chcete zpracovávat také pomocí lyofilizace, co to přesně znamená?

M: To znamená mrazem vysušit, aby se zachovaly vitaminy a všechny dobré látky. Dělá to třeba firma Mixit. Je to takové fancy a lidé na to hodně slyší. Když sušíte banány klasicky horkem, máte sušené banány, když používáte mráz, máte lyofilizované banány.

Vraťme se ještě k supermarketům. Jak přesně s nimi probíhají jednání?

I: No je to celkem zábavné (smích). Udělaly jsme si seznam supermarketů, kterým jsme začaly volat. Spousta lidí, když jsme se dovolaly, nám řekla, ať to s nimi vůbec neřešíme, že to má na starosti centrála, a některé supermarkety mají takové ty automatické telefony, takže jim se ani nedovolat nešlo. Každý supermarket nám v podstatě nakonec řekl něco jiného. Někde nám řekli, že to řeší centrála, někde nám řekli, že nic nevyhazují, což není pravda, to jsme si
ověřovaly, někde nám řekli, že nám to nemohou dát, a někde se s námi vůbec nechtěli bavit.

M: První, kdo se nakonec chytl, bylo Tesco v Neratovicích. Řekli nám, že s námi mohou podepsat smlouvu o odvozu ovoce a zeleniny, mohou nám to dávat zadarmo, ale musí k tomu mít potvrzení. Musíme si přistavit vlastní popelnici, do které to budou dávat, a my bychom to pak mohly dál využít. Co se s tím bude dít dál, je už nezajímalo.

Jaké máte plány na tento rok – 2021?

I: No s Matyášem jsme si na začátku inkubace dali cíle. Mám pocit, že to bylo do léta, že uděláme obrat 400 tisíc nebo něco takového. Což myslím, že budeme rádi, když vůbec něco do léta vytvoříme. Druhý cíl, který máme, je mít v
komunitě na sociálních sítí 15 000 lidí a máme 200 (smích).

M: Hlavně plánujeme nějak začít dělat první produkci a reálně si to fakt vyzkoušet, zatím jsme se na to připravovaly jen teoreticky – vyplňovaly jsme byznys plány, dělaly průzkum trhu atp.

Kam byste to s projektem chtěly dotáhnout?

I: My doufáme, že když podepíšeme první smlouvu, naučíme se zpracovávat všechnu zeleninu a ovoce tak, abychom ani my nic nevyhazovaly. Jsme domluveny ještě s jedním projektem, že případné přebytky můžeme darovat do ZOO.

Tak to jsou hezké vize. Vraťme se ale ještě úplně na začátek. Jak jste se vůbec dostaly k podnikání a k tomuto nápadu?

I: My jsme si kdysi na střední povídaly o tom, jak je strašné, že se plýtvá potravinami, a týden na to měl u nás ve škole přednášku Adam Štrunc ohledně soutěže Soutěž a podnikej. Tak jsme si řekly, že to půjdeme zkusit, že nemáme co ztratit. Přihlásily jsme se a dostaly jsme mentora Tadeáše Kulu z Re-knih, který nám strašně věřil, že to dotáhneme někam daleko. Vyhrály jsme regionální finále soutěže a on nám na konci toho řekl: “Holky, nečekal jsem, že to vyhrajete.” Každopádně byl rád a měl z nás radost.

M: Nápad samotný pak vznikl v místním supermarketu. Tamní pracovník zde nesl velký černý pytel a do něho putovaly všelijaké potraviny z pultů a regálů. Chvíli jsme ho pozorovaly a poté se pána zeptaly, kam ty potraviny míří. Odpověď si můžete tipnout.

Co stálo za vaším rozhodnutím vstoupit do Point One? A jak jste se o Point One vůbec dozvěděly?

I: Point One nám napsal na Instagram, zprávu jsem poslala Mary a začaly jsme o tom přemýšlet. Studentem ČZU jsem já, tak jsem to vlastně celé řešila já, původně jsme chtěly projekt uspat, ale tohle vypadalo jako znamení. Tak jsme si řekly, že do toho jdeme znovu naplno.

Jak po půl roce hodnotíte své působení v Point One?

I: Za nás úplně super. Je teda pravda, že nějaké z těch workshopů jsme absolvovaly už v Soutěž a podnikej, takže to pro nás nebylo tak nové. Co pro nás ale byla a je fakt velká pomoc, je náš buddy Matyáš, který se s námi moc
nemaže. Řekl nám narovinu ať reálně začneme něco dělat, že takto to nikam nedotáhneme a dost nás tím namotivoval.

Poslední dnešní otázka. Co byste doporučily lidem, kteří o podnikání přemýšlí, ale zatím nenašli dost odvahy se do něj pustit?

I,M: Ať neváhají a jdou do toho. Když do toho nedají na začátku deset milionů, které mohou ztratit, tak je to vlastně bez rizika. Na střední škole je jako první krok nejlepší Soutěž a podnikej, která nám na začátku mega pomohla. Následně pak určitě nějaký univerzitní inkubátor, třeba právě Point One. Pomůže taky zkušený mentor, který vidí vaše podnikání z nadhledu.

Moc díky Ino a Mary za rozhovor, držím vám pěsti s vaším nápadem a věřím, že lidé i supermarkety budou v budoucnu plýtvat potravinami méně a méně.

Autor: Petr Kopeček

Zachyťte první okamžiky v životě vašich dětí, v budoucnu to jistě oceníte. Říkají zakladatelky společnosti Šťastná Mamka Gabriela Sarah Lázenská a Martina Pešulová

Gabriela a Martina jsou dvě normální ženské, jak samy o sobě říkají, v této době obě na mateřské dovolené. Společně vyrábějí s láskou upomínkové předměty zaměřené na novorozence a malé děti a dělají radost maminkám po celém Česku. Gabriela také dokončuje studium na PEF ČZU obor Provoz a Ekonomika a nabyté zkušenosti společně s Marťou přetváří do podnikání, kterým by se chtěly živit, až mateřská skončí. Jak se jim to daří, jak se k podnikání dostaly nebo zda a jak moc je postihla corona krize, se dozvíte z dalšího dílu našeho seriálu o členech Point One.

Ahoj Gabčo a Marti, moje typická otázka úplně na začátek. Můžete nám představit váš projekt Šťastná mamka jednou větou?

G: Ta jedna věta by mohla být: Jsme dvě mamky na mateřské a nechtěly jsme se vrátit do práce, tak jsme se vrhly na podnikání. Nebo jinak, na trhu nám chyběly produkty, které by dokázaly hezky uchovávat vzpomínky na naše děti v prvních měsících a letech jejich života, tak jsme je začaly tvořit samy.

Na jaké typy produktů se přesně zaměřujete?

M: Náš top produkt je rámeček na fotku z ultrazvuku, který má tři siluety maminek s bříškem a kapsou, kam si maminky mohou vložit pamětní fotky. Dalším produktem je šablona na otisk dětských nožiček nebo polštářek pro zoubkovou vílu.

Na webu jsem se dočetl, že všechny produkty vyrábíte ručně, je to pravda?

G: Ano, ano. Když naše poklady večer usnou, tak vystřihujeme, lepíme, šijeme.

M: Všechno projde našima rukama. Máme k ruce šablony vyrobené grafikem, ale na vše jsme samy.

Jak se vám dařilo v roce 2020? Postihla vás nějak krize, nebo na vaše podnikání neměla žádný vliv?

G: Těžko říci. My jsme trošku specifické tím, že vše zatím děláme při rodičovské dovolené. Zatím jsme se úplně nevěnovaly tolik marketingu. Nicméně bych řekla, že třeba závěr roku jsme měly na naše čísla poměrně silný. A tím, že jsme e-shop a zatím nemáme nikde žádné produkty v obchodech, tak nás vyloženě corona nezastihla, pouze v oblasti spolupráce s pražskými městskými částmi, které odebírají rámečky na vítání občánků, nás to postihlo, jelikož ty se za celý rok nekonaly.

M: Já bych ještě doplnila, že vlastně kvůli coroně jsme se s Gabčou nemohly vídat v neutrálním prostředí. Tím, že obě máme doma malé děti a manžely, tak vždycky potřebujeme někam utéct, kde se dají věci promýšlet, teď bohužel nemáme moc kam.

G: To je pravda.

M: Kvůli coroně jsme nemohly vytvářet nějaké extra novinky, protože nové skvělé nápady se rodí především, když jsme spolu.

Co plánujete na rok 2021? Máte nějaké konkrétní plány? I třeba jak se vídat častěji?

G: Plány jsou vždycky. Já bych teď řekla, že jsme v takové fázi restartu, kdy vlastně máme zhruba půl roku na finální rozhodnutí, kam se se společností budeme ubírat. Cíl je teď zapracovat na marketingu a dostat se více do povědomí.

M: Musíme také zapracovat na e-shopu, protože zatím jedeme na free verzi Shoptetu s omezeným množstvím produktů, který nám již nestačí. Věříme, že když nabídneme atraktivnější a propracovanější e-shop, pomůže nám to získat víc zákazníků.

Držím pěsti, ať se všechny plány podaří. Vraťme se ale ještě úplně na začátek. Co vás vůbec motivovalo začít podnikat?

G: První sklenička bez dětí (smích). Děti zůstaly doma s chlapama. Bylo to tak, že jsme se bavily, co bude a nebude, že obě dvě máme nějaké vzdělání, zkušenosti, tak jsme si říkaly, proč to nezkusit.

M: Vlastně jsme na rodičovské dovolené zjistily, že máme ještě hodně volného času, že se můžeme věnovat ještě něčemu jinému.

Co stálo za vaším rozhodnutím vstoupit do Point One? A jak jste se o něm vůbec dozvěděly?

G: Point One je moje aktivita, protože v současné době studuji na ČZU. Momentálně jsem v závěrečném ročníku magisterského studia. Už od bakaláře mi vždycky přišel nějaký email o inkubátoru, většinou jsem to však hned smazala, ale v říjnu 2019 jsem si řekla, že bychom to mohly zkusit, že by to pro nás mohla být šance posunout se dál a tak jsme se přihlásily.

Jak byste popsaly svoji zkušenost s Point One?

G: Point One je super komunita, kde se nemusíš bát říct svůj názor, nebo požádat o pomoc. Aktivity, které inkubátor vyvíjí, ať už to jsou workshopy, propojování s mentory a další, mohou vaše podnikání hezky nakopnout.

Marťo a co ty? Co tvá zkušenost s Point One?

Líbí se mi především to zázemí, skvělá a důležitá je také zpětná vazba, jak od členů, tak mentorů.

Máte nějakého oblíbeného mentora nebo mentorku, se kterým spolupracujete?

G: Spolupracujeme především s Matyášem Dřevem. Měly jsem inspirativní konzultaci s Monikou Netřeba a máme v plánu se potkat i s dalšími mentory na online marketing, jejich workshopy byly super. Moc se mi líbilo i setkání s Margaretou Křížovou.

Co byste doporučily lidem, kteří o podnikání uvažují, ale zatím nenašli odvahu se do něj pustit?

G: Dát si skleničku vína (smích). Především ale zahodit předsudky, vždy si můžete něco myslet, ale skutečnost může být úplně jiná. Dokud to nezkusím, tak nemůžu vědět, jestli mám šanci uspět nebo ne.

M: Přesně tak. Zvlášť, pokud jste na mateřské, tak nemáte co ztratit. Můžete začít s minimálními náklady a navíc máte docela dost volného času.

Gabi a Marťo moc díky za rozhovor a ať se vám s vaším maminkovským podnikáním daří.

 

Nápad na Pejskonožky přišel na Azorských ostrovech, kam jsem odjel díky ČZU. Teď společnost zažívá raketový růst. Říká zakladatel společnosti a videomág Ondřej Richter

Ondřej Richter je vášnivým tvůrcem videí, surfař a milovník cestování a přírody. Když dokončil bakaláře a začal studovat magistra na Provozně ekonomické fakultě ČZU obor Podnikání a administrativa, jeho první kroky směřovaly na vysněný Erasmus na Azorské ostrovy. Po návratu založil společnost Pejskonožky, která se zaměřuje na zvěčňování zvířecích mazlíčků, a do podnikání se vrhl, jak se říká po hlavě. O tom, jak se dá propojit vášeň pro video a podnikání, jak přicházejí nápady nebo jak se porvat s konkurencí, jsme si s Ondřejem povídali v našem dalším dílu seriálu o členech Point One.

pejskonožky

Ahoj Ondro, moje obvyklá otázka na začátek, mohl bys čtenářům popsat tvůj projekt jednou větou?

Pejskonožky zvěčňují mazlíčky svých páníčků originálním způsobem. V současnosti na ponožky, nákrčníky nebo žabky.

V čem spočívá to kouzlo? Můžeš to trochu rozvést?

To kouzlo je v tom, že usnadňujeme našim zákazníkům originální zvěčnění jejich mazlíků. Vše je téměř automatické a rychlé. Zákazník jen nahraje fotku v našem eshopu, vybere si motiv, případně napíše, jak by si to představoval. Může poslat víc fotek, různě kombinovat. Náš tým grafiků a dalších pomocníků se pak o vše postará.

Přidaná hodnota našeho projektu je pak v tom, že část peněz, které vyděláme, dáváme na útulky a propagujeme konkrétní pejsky z útulků přes sociální sítě formou video medailonků. Tím zvyšujeme reálnou šanci, že si pejsky někdo vezme k sobě domů.

Dáváte na vaše produkty nejrůznější fotky pejsků, koček, jiných zvířátek nebo lidí. Co byla nejvíc crazy věc, kterou jste na ponožky dávali?

(smích) Máme samozřejmě kuriózní případy. Když si lidi na ponožky nedávají zvířata, tak si tam dávají třeba automobily, jeden řidič tam chtěl svůj autobus, měli jsme tu želvy, krávy, velblouda nebo tučňáka. Když jsou ponožky pro kamarády, tak ti tam dávají dost crazy fotky, to si asi dokážeš představit.

Máte v Česku nějakou konkurenci?

Ano, máme. Byli jsme na trhu asi 4 měsíce sami, ale potom nás okopírovali dost sprostým způsobem, nejdřív si u nás udělali objednávku, aby zjistili, jak komunikujeme, a potom nám okopírovali třeba textace. Vánoce rozjeli ve velkém stylu, zatímco my jsme vypnuli všechny reklamy, a i tak jsme jeli na 120 %, oni jeli další a další reklamy, což ve finále možná právě pomohlo i nám.

Jedna youtuberka, která má na Instagramu 500 000 subscriberů, udělala naše porovnání a samozřejmě jsme z toho vyšli vítězně. Co se týče kvality ponožek, v našich se vám oproti konkurenci nebudou potit nohy a navíc i podle recenzí fakt hezky sedí na noze. My jsme totiž před výběrem materiálu udělali množství prototypů, až jsme nakonec vyladili velmi kvalitní ponožky české výroby, žádnou levnou alternativu jako naše konkurence. Fakt si s tím hrajeme a docela nás mrzí, že ta konkurence není úplně poctivá a že si nás zákazníci díky tomu občas pletou.

To mě fakt mrzí, dá se s ní nějak bojovat?

Bojujeme s tím tak, že rozšiřujeme naše portfolio, máme nákrčníky a žabky a připravujeme jednu novinku na Valentýna, ale ještě si ji nechám pro sebe, aby nás konkurence zase neokopírovala. Snažíme se taky pracovat na zákaznickém servisu, opravdu komunikujeme s lidmi a myslím, že zákazníci to oceňují.

Jak hodnotíš rok 2020? Poznamenala vás nějak korona krize?

Začátek covidu byl šílený, nikdo nevěděl, co bude. Pak nastal ale pomalu ten velký boom. Začali jsme dělat hezkou kreativu a investovat do reklamy. Tím, jak jsme si reklamy a kontent dokázali produkovat sami, jsme ušetřili spoustu peněz. Pak přišla konkurence, to byl pro nás takový wake-up call, ale my jsme začali makat ještě víc. Díky covidu si lidi zautomatizovali nákupy na internetu a to bylo pro naše podnikání rozhodující.

Jak velký máte tým?

Máme 4členný core tým, dále máme asi 10 lidí v ořez/grafickém týmu a 10 lidí ve výrobě a to se točí podle toho, kdo zrovna může na směny. Z 99 procent pracujeme především se studenty, ale máme taky jednu maminku na mateřské.

Chystáš nějaké další plány na rok 2021 kromě zmiňovaného valentýnského překvapení?

Určitě. Čeká nás expanze, pozvolna plánujeme Slovensko, dá se u nás již platit v eurech a aniž bychom to promovali, tak na Slovensku vlastně již prodáváme i bez reklam. A taky plánujeme otevřít další zajímavé trhy. Samozřejmě jsme řešili i dilema co s názvem Pejskonožky, na Slovensku nám to ještě projde, ale jinde? Uspořádali jsme proto vnitropodnikovou soutěž, kdo vymyslí mezinárodní název. Ten jsme už vybrali, ale ještě ho nechci prozrazovat, to bude překvapení. Chceme taky diversifikovat produkty a uvidíme, jestli si můžeme někoho dovolit zaměstnat i na full time. V současnosti řešíme taky stěhování do většího, takže plánů je požehnaně.

Vraťme se ještě úplně na začátek, jak ses vůbec rozhodl podnikat a jak Pejskonožky vznikly?

Byl jsem studentem na PEF ČZU – magisterský obor Provoz a administrativa, a odjel jsem na Erasmus na Azorské ostrovy. To chceš! Tuto destinaci snad nenabízí ani žádná jiná škola v Česku mimo ČZU, Erasmus na Azorech, to je prostě ráj na zemi. Všeobecně se Azorům přezdívá Nový Zéland Evropy. Velryby, nádherný sopečné scenérie, cestování a surf. Jen tam dost často prší. A když prší, tak jsem byl zalezený na kolejích a když jsem měl všechnu práci hotovou, tak jsem brouzdal internetem a narazil na personalizované produkty a říkal si, jestli by se nedaly personalizovat i ponožky? To by byl super dárek, blížily se Vánoce 2019 a mezitím mi přišlo, že je to fakt dobrý nápad s potenciálem.

Udělal jsem si průzkum trhu, kontaktoval snad všechny firmy v Česku, co tisknou na trička, mikiny a ptal se jich, jestli by to pro mě mohly dělat. A oni mi říkaly ne, to neděláme, nikdy jsme to nedělaly a na shledanou. Nenašel jsem nikoho, kdo by do toho chtěl jít pořádně.

V únoru 2020 jsem se vrátil do Česka, nakoupil stroje a vyzkoušel nespočet prototypů. Ta výroba není tak jednoduchá, musíš vyzkoumat optimální čas, optimální teplotu, přítlak strojů. Udělal jsem si tabulku s výsledky a prostě experimentoval. Najednou jsem byl s výsledkem spokojený a celé to začalo. Nejdřív jsem dělal všechno sám, od celého procesu ořezávání hlaviček z fotek, přes výrobu, po samotnou logistiku, marketing a komunikaci.

V magické datum 20. 2. 2020 jsem založil eseróčko. Začal se stavět eshop a první objednávka přišla na začátku dubna. Eshop nebyl vůbec hotový a já jsem ho na týden otevřel jen kvůli implementaci platební brány. Během tohoto týdne však máma zmínila Pejskonožky v nějaké skupině pejskařů, o čemž jsem vůbec nevěděl, a najednou přišla první objednávka do nedodělaného eshopu. Pak přišly Velikonoce, my jsme udělali první vizuály, první marketing a pomalu se to začal rozjíždět.

Co vůbec stálo za tvým rozhodnutím vstoupit do Point One? A kde ses o něm dozvěděl?

To už bylo v rozjetější fázi, chtěl jsem se spojit s Matyášem z Dogsie, dali jsme si schůzku ohledně spolupráce a nějak mě naverboval, samozřejmě jsem o Pointu věděl již dřív z dob studií. Matyáš mi vysvětlil, jak to v Point One chodí a že jdu zrovna v pravou chvíli, kdy byl otevřen nábor.

Jaké máš zatím s Point One zkušenosti?

Mrzí mě současný online stav, dokážu si představit, jak je to super, když lidi z Pointu třeba po workshopu zůstanou, zajdou na pivo a networkují. Vyměňují si nápady nebo hledají cesty jak spolupracovat, na to se fakt moc těším.

Máš nějakou oblíbenou mentorku nebo mentora?

Zatím nechci moc hodnotit, protože jsem je nemohl poznat osobně. Zatím nejvíc oblíbený je asi Matyáš Dřevo, protože je můj buddy a nejvíc spolu spolupracujeme.

Co bys doporučil lidem, kteří o podnikání přemýšlí, ale zatím nenašli dost odvahy se do něj pustit?

To je dobrá otázka. Já jsem se naučil podnikáním docenit to, jaký je život zaměstnance vlastně bezstarostný. Když je pak všechno na tvoji hlavu a musíš být za všechno zodpovědný, tak je to o něčem jiném. Zároveň, když jsem byl zaměstnanec, tak jsem měl plnou hlavu toho, že chci podnikat, dělat všechno na sebe a nečekat, než mi 3 šéfové schválí, že se jim něco líbí nebo nelíbí. Jsem rád, že jsem si zkusil obě role. Rada je určitě neodkládat své projekty, i když zatím nejsou dokonalé. Piplat se v tom můžete a budete vždycky. Neodkládejte start, nechejte si pomoct, sbírejte feedbacky a držte se. Za podnikáním je fakt moc práce, starostí, fuckupů. Vydržte, stojí to za to!

Moc díky Ondro za rozhovor a za hezká slova na závěr. Ať se ti s Pejskonožkami daří a věřím, že se brzo potkáme i osobně v Point One.

Tradiční řemesla jsou na vzestupu. Ruční práce ale nejsou v Česku ještě plně doceněné. Říká řezbářský pionýr japonských čajových táců Tomáš Heller aka TeaTom

Tomáš Heller vystudoval Fakultu tropického zemědělství na ČZU a již od studentských let věděl, že ho to táhne k přírodě, podnikání a udržitelnosti. Po roce vyměnil teplé místo v kanceláři za nejistou cestu ke svému snu – dělat věci, co ho baví a živit se tím, zkrátka být spokojeným člověkem. O tom, jak se mu na jeho cestě ke snu daří, jaké má plány a co ho drží nad vodou jsme si s TeaTomem povídali v našem prvním rozhovoru roku 2021.

Ahoj Tomáši, má obvyklá otázka na začátek, můžeš nám představit tvůj projekt TeaTom jednou větou? Co přesně děláš?

Ahoj Petře, dělám zejména tácy pro relaxační rituály spojené s čajem, kávou, se snídaní do postele a s dalšími způsoby servírování pokrmů a nápojů. Hodně se zaměřuji i na truhlařinu, tvořím menší nábytek z masivu, a pořádám nově i individuální řezbářské a truhlářské kurzy. Část týdne také pracuji u Marka Vodičky – uměleckého truhláře a řezbáře, v Českém ráji, kde zdokonaluji své truhlářské dovednosti a pronikám více do tesařiny.

Vyrábíš ručně dělané dřevěné doplňky, především čajové tácy, které u nás nejsou zatím příliš rozšířené. Odkud se tu vzaly a jsou mezi nimi nějaké rozdíly?

Primární inspirace, proč jsem začal dělat tácy, vznikla z vlastní potřeby. Jsem milovník čaje a rád si dělám čajové rituály třeba u nás na chalupě. Všechny věci a čajové propriety na čajování musíš na zahradu přinést a tak mě napadlo, že potřebuji tác.

Začal jsem tedy hledat nějakou inspiraci a většina věcí, na které jsem narazil ve spojení s řezbářstvím byla ze severu Evropy, např.  tradice Sloyd a místní lidové řezbářství.  Ale severský styl, i když je krásný, neodpovídá úplně čajové estetice, tak jsem začal hledat inspiraci v tradičních zemích čaje, jako třeba v Japonsku. A nakonec jsem našel jeden unikátní vesnický styl tácu tzv. Wagatabon, jehož estetika a příběh mě oslovily.  Celý příběh si můžete přečíst na mém webu.

Kromě zmíněného Wagatabonu vyrábím tácky Boto a Panto, se svým vlastním stylem řezby. Pojmenoval jsem je Boto (loďka) a Panto (pramice), jelikož tak trochu vypadají, dokonce na vodě plavou, a navíc jsou určené na čajování, takže je občas čajem poléváte. To spojení s vodou se mi líbilo od začátku a tak jsem se toho chytil.

Tradiční řemesla, návrat k přírodě, dřevěné ručně dělané doplňky a tácy. Jak těžké je v dnešní době v tomto směru prorazit? A slyší na to tví zákazníci?

Řekněme, že obecný trend, ať už ve světě, nebo v Česku, je, že se lidé vrací k tradičním řemeslům. Pro někoho to může být takový oddych, relax, kdy o víkendu třeba vyřezává různé malé věci jako lžičky, laponské kuksy, misky atp. Lidi láká zkusit si řemesla na vlastní kůži, zajímá je, jaké to je třeba rýt dlátem do dřeva. Něco vytvořit vlastníma rukama.

Těch lidí, kteří se tím živí na fulltime, je ale fakt málo, jsou to, řekl bych, hlavně starší zkušení řezbáři, co dělají třeba betlémy, různé sochy, reliéfy.  Obecně je to dost těžké. V zahraničí dokáží zákazníci zaplatit cenu, kterou si ručně vyřezávané výrobky zaslouží vzhledem k času, který do toho vkládám, v Česku zatím ještě moc ne. I proto je pro mě těžké živit se jen řezbařinou, takže ty aktivity musím diverzifikovat, jak jsme se bavili na začátku.

Tento rok jsi začal pořádat také kurzy řezbářství a truhlářství, jaké máš na ně zatím ohlasy?

Kurzy nabízím jako individuální, takže buď jeden na jednoho, nebo maximálně pro 3 lidi. Zákazníci si se mnou mohou vyrobit Wagatabon, nebo lavičku, stolek či krabičku na rybinový spoj. Ty ohlasy jsou zatím moc pěkné. Na kurzu společně strávíme hezký čas, klidně i 12 hodin. Povídáme si o dřevu, o různých technikách, o broušení, přitom vyřezáváme, pijeme čaj a vyměňujeme spoustu myšlenek.

Jak vůbec hodnotíš rok 2020? Nastaly u tebe nějaké milníky, nebo vše spláchl covid?

Řekněme, že začátek roku, než přišel covid, byly pro mě mrtvé 2 měsíce. Pak přišel covid a nebylo to moc optimistické. Na jaře jsem chtěl proniknout do gastra a nabídnout různé typy táců do kaváren a restaurací, ale to bohužel vše padlo.

Zároveň jsem věděl, že se chci věnovat i truhlářství a tesařství a že to musím dělat s někým, jelikož jsem s tím neměl zatím žádnou zkušenost. Zavolal jsem proto Markovi Vodičkovi, u kterého jsem byl před 4-5 lety na kurzu a zeptal se ho, jestli nepotřebuje pomocníka. Řekl mi, že by se mu jeden hodil a že z jara můžu začít, tak jsem začal. Při té práci jsem si uvědomil, že chci vlastně dělat hlavně truhlářství a tesařství. A řezbářství jen tak doplňkově především k obohacení mých kurzů. Anebo použít řezbářské techniky v truhlářství, vytvořit si takový unikátní styl.

Co chystáš na rok 2021? Máš nějaké konkrétní plány?

Mimo kurzů se chci víc věnovat především výrobě nábytku. Mám vymyšlený koncept konferenčních stolků, tzv. coffee tables, tradiční výroba, žádné lepidlo ani vruty, jen tradiční truhlářské spoje dřevo na dřevo. Rád bych chtěl dělat víc věcí na zakázku, také bych rád začal stavět více altánů, a konečně vytvořit nějaký altán v japonském stylu na tradiční spoje. Chtěl bych proto koupit i dodávku na převážení materiálu. Těch plánů je fakt hodně a těším se, že třeba proniknu i více do přírodního stavitelství a tesařství, které mě víc a víc zajímá.

Vraťme se ještě úplně na začátek. Jak se stalo, že ses rozhodl podnikat?

Vždycky mě lákalo takové to pionýrství. Když jsem ještě studoval, tak jsem měl představu, že chci podnikat, ale vůbec jsem nevěděl s čím a ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude se dřevem. To jsem nevěděl ještě ani asi tak 3 roky zpátky. Ale vždycky se mi líbilo to pionýrství, třeba jak vznikala horská kola, skateboardy a snowboardy. Pár nadšenců – pionýrů si udělalo vybavení v garáži a dali vzniknout novým netradičním věcem a já jsem chtěl vždycky dělat něco podobného, zapojit ruce a začít vyrábět produkty v garáži, na koleni.

Koupil jsem si první dláta a hoblíky, ale na uživení to samozřejmě nebylo, teprve jsem začínal a u toho samozřejmě pracoval. Po necelém roce jsem si ale řekl, že pokud si chci plnit sny, tak do toho musím jít naplno. Buď teď nebo třeba nikdy.  Můj sen byla práce se dřevem a nástroji na takové úrovni, abych se tím mohl živit. Ty začátky fakt nebyly jednoduché, ale nikdy jsem nelitoval toho, že jsem se do toho pustil.

Co stálo za tvým rozhodnutím vstoupit do Point One?

Za tím rozhodnutím stál jistý Petr Kopeček, který mě teď zpovídá (smích). To jsme tak jednou seděli u whisky s našimi kamarády a já jsem povídal o svém čerstvém nadšení pro práci se dřevem. V té době jsem už nechal práci v kanceláři a zkoušel to na vlastní triko. A Petr povídá, že se mám přihlásit do Point One, že se tam hodím, a i když nejsem startup, tak že to bude super. Tak jsem poslal přihlášku, prošel přijímacím řízením a ono to vyšlo. Konečně jsem dostal příležitost smysluplně se zamyslet nad celým svým podnikám a dát tomu strukturu. Zapracovat na prezentaci, webu, marketingu, sociálních sítích. Dnes jsem naživu jen proto, že Point One existuje a že můžu využívat nádhernou dílnu, která před rokem vznikla. Pokud by nebyla, tak by to bylo pro mě daleko složitější a možná bych to již dávno zabalil.

Jsi v inkubátoru už téměř rok a půl, jestli se nemýlím, jak bys svou dosavadní zkušenost popsal?

Jsem tady už asi 2,5 roku (smích), což je teda neskutečná doba. Moji zkušenost bych popsal tak, že je vždy lepší se spojit s lidmi, kteří dělají podobné věci jako vy a vzájemně si pomáhat. Na Point One je skvělé, že je tu velká a přátelská komunita, že zde můžeme využívat služby grafiků, právníků, webařů, markeťáků, že můžu v podstatě kdykoliv konzultovat různé věci se svým mentorem a to je fakt super. Pro mě osobně je ale nejdůležitější dílna, kterou můžu využívat od rána do večera se vším vybavením. Takže díky tomu TeaTom stále žije. Moje působení tady proto rozhodně hodnotím víc než kladně.

Máš nějakého oblíbeného mentora či mentorku?

Moje oblíbená mentorka je Anička Skořepová a Matyáš Dřevo. S nimi jsem v kontaktu od samého začátku.  Hodně mi pomohla i Ivana Samcová třeba s webem a s komunikací a taky Jiří Molnár nebo jsem konzultoval i se Šárkou Hudcovou na témata, která sahala dále než na elavator pitch.  Mentoringy jsou vlastně takový neustálý proces zamýšlení se jak a co zlepšit, co vymyslet nového.

Co bys doporučil lidem, kteří o podnikání uvažují, ale zatím nenašli odvahu se do něj pustit?

Doporučil bych jim, aby moc neváhali, protože nemají co ztratit. Takže neoddalujte začátek a zkuste to. Přihlaste se do Point One nebo do jiného inkubátoru, ale určitě zkuste začít. Pokud jste nadšení pro svůj nápad a provází vás pro něco vášeň, tak nic neoddalujte a plňte si své sny. Není to lehké a není jisté, že to vyjde, ale aspoň máte čisté svědomí, že jste to zkusili. Minimálně poznáte sami sebe a zjistíte, co vás baví nebo nebaví.

 

Moc díky Tomáši za rozhovor, ať se ti s TeaTomem daří a ať si stále plníš své sny.

Autor: Petr Kopeček

Ekologické mohou být i doplňky pro pejsky. Říká milovnice psů a zakladatelka značky Re.Bruns Victoria Židková

Victoria Židková je v Point One nováček. Je také jedna z mála členů, kteří přišli do Point One úplně mimo ČZU, ale její podnikání se se svou povahou k Pointu perfektně hodí. Victoria vystudovala firemní managemet na VŠEM a když si před 4,5 roky pořídila pejska, rozhodla se, že mu chce být co nejvíce na blízku. A protože do zaměstnání se psi né vždy úplně hodí, rozhodla se konečně začít podnikat a založila vlastní ekologickou značku s doplňky pro pejsky Re.Bruns. O tom, jak ekologie prostupuje do psí módy, kdo jí pomáhá s navrhováním produktů nebo jaké má plány na rok 2021, jsme si s Victorií povídali v našem dalším rozhovoru.

re.bruns

 

Ahoj Victorio, má tradiční otázka na začátek, můžeš nám svůj projekt Re.Bruns představit jednou větou?

Značka Re.Bruns spojuje lásku ke psům a k přírodě, vyrábíme obojky a kšíry z recyklovaných materiálů v České republice.

Ekologie, udržitelnost nebo slowfashion proniká stále častěji do dalších a dalších odvětví, jak velkou roli hraje ve vztahu k výrobkům pro psí mazlíčky?

Daleko víc značek, ať už větších či menších, se tomuto tématu začíná věnovat. Vědí, že tu jsou důvody nejenom marketingové, ale že důraz na ekologii prospívá i naší planetě, takže je dobré na to myslet. V rámci módy domácích mazlíčků to tak ještě není vidět, ale ten posun tady vnímám, i když to ani zdaleka není tak, jak u módy a doplňků pro lidi.

Výrobky, které děláme přímo my z recyklovaného polyesteru, ještě nikdo v ČR z recyklovaných materiálů nedělá, ve světě jsem našla jednu firmu, která dělá obojky, ale zatím to nemají ještě dotažené.

Při navrhování vlastních výrobků používáte recyklované látky, nevyužité plastové nebo dlouhověké materiály. Kde je berete a jak celý proces výroby probíhá?

Proces výroby látek z recyklovaného polyesteru probíhá tak, že se nejprve sesbírá plast z různých zdrojů, který se přetaví na takové malé plastové plíšky. Tyto plíšky se následně zahřívají a na speciálních strojích se z nich vytvoří tenká vlákna. Z vláken se pak na jiných speciálních strojích tká samotná látka, která má daleko nižší uhlíkovou stopu a také je na ni při výrobě použito daleko míň vody.

Bohužel v Česku tyto zpracující firmy ještě neexistují, funguje zde zatím jen první krok v přípravě těchto látek, tedy vytváření plastových plíšků. Látku proto vozíme ze zahraničí, především z Německa, samotné výrobky jsou pak ryze české.

Vaše produkty navrhuješ sama, nebo ti s tím někdo pomáhá?

Spolupracuji se třemi českými ilustrátorkami a grafičkami a společně dáváme dohromady nové vzory. Na střihy obojků existují již několik let standardizované postupy tak, aby ten obojek vydržel nějakou zátěž, takže střihy původně naše nejsou. Co se týká kšír, tak ty jsou hodně podobné konkurenci, ale snažíme se do nich při výrobě vkládat i naše originální prvky a tím je vylepšovat.

Pro nepejskaře jako jsem já. Jaký je rozdíl mezi obojkem a kšírem?

Ten největší rozdíl je, jak obojek nebo kšír snáší tvůj pes. Hodně záleží, jak se pes chová a jak tahá. Když pes tahá hodně, tak jsou lepší kšíry, aby psovi nebraly moc síly na krku. Kšíry jsou z tohoto pohledu zdravější, protože mohou zabírat celou přední částí těla.

Jaké další produkty vyrábíte mimo obojků a kšírů?

Vyrábíme vodítka, šátky, jak pro pejsky, tak pro jejich páníčky, aby se společně mohli sladit, nově máme zařazené i trička, které si sice sami nevyrábíme, ale jsou tkané z organické bavlny a biobavlny tak, aby naplňovala vizi naší značky.

Jak se stalo, že ses rozhodla založit si vlastní značku?

Před 4,5 lety jsem si pořídila pejska. Abych s ním mohla trávit doma více času a nemusela jsem ho opouštět, když jdu do práce a aby mně to nebylo líto, tak jsem se musela nějak zařídit a podnikání proto bylo ideální. Samozřejmě, že to ale nešlo tak hladce.

Jak velký máš tým?

Hlava značka jsem já, mám spoustu lidí okolo, kteří mi pomáhají a za to jim patří obrovské díky. Těším se, že brzy značka poroste a budeme pořádný tým skvělých lidí, které bude přesně toto bavit a naplňovat.

Jaké jsou plány Re.Bruns na rok 2021?

Určitě se chystáme představit zase nové vzory na našich produktech. Hlavním cílem na rok 2021 je však postupná expanze na nové evropské trhy. Zrovna přemýšlíme, jakou cestou se vydáme, zda přes velkoobchodní partnery, nebo to zkusíme sami třeba přes sociální sítě. Také chceme rozšiřovat prodeje u českých prodejců v kamenných pobočkách, kteří mají stejný ekologický náhled na svět a podnikání jako my, určitě se ale nebudeme cpát ke všem, sami si vybíráme, kdo nás může prodávat a kdo ne.

Proč ses rozhodla vstoupit do Point One?

Měla jsem obchodní schůzku s Matyášem z Dogsie, který se v Pointu již nějaký čas pohybuje. S Matyášem jsme si povídali, jak to v Point One chodí a že by to mohla být dobrá příležitost, jak se posunout dál. Tak jsem se přihlásila a byla jsem vybrána, což je skvělé.

Jsi v inkubátoru krátce, teprve necelé 2 měsíce. Je něco, co tě zde překvapilo? Cos nečekala?

Asi ani ne. Jedním inkubátorem jsem již prošla (inkubátor VŠEM), takže jsem trošku tušila, do čeho jdu. Moc se těším, až se zdejší aktivity rozjedou naplno a až se budeme moct konečně potkávat na živo.

Máš už teď svého oblíbeného mentora či mentorku?

Můj mentor je Ondřej Homola. Zatím jsme neměli moc času společně pracovat, ale cítím, že mi Ondra může ze svých bohatých zkušeností dost předat.

Co bys doporučila lidem, kteří o podnikání uvažují, ale zatím nenašli odvahu se do něj pustit?

Mně to trvalo 2 roky, než jsem se rozhodla, že to fakt chci. Dostala jsem se do stavu, že jsem byla naštvaná sama na sebe, že o tom jen mluvím, takže tohle byl ten impuls. Řekla jsem si, že buď můžu jít do práce a pracovat a vydělávat peníze někomu jinému, nebo můžu zkusit vytvořit něco vlastního a třeba to dopadne. Tohle je taková moje srdcovka, takže myslím, že u toho docela dlouho zůstanu. Takže bych poradila, že pokud cítíte tu svou srdcovku, určitě to zkuste.

Moje další rada je, že musíte poznat i když to ten správný nápad není. Člověk tomu musí věnovat všechno, musí to být váš život. Pokud tomu dáte třeba jen jednu třetinu, tak se to většinou nepovede.

 

Moc díky Victorio za rozhovor, ať se ti s Re.Bruns daří a ať ti Point One pomůže k vysněným úspěchům.

Autor: Petr Kopeček