Point One za zavřenými dveřmi. Jak se pracovalo v Point One v době covidové na jaře 2020

Dveře Point One se symbolicky zavřely s posledním workshopem zimního inkubačního programu Metriky a KPI s Jakubem Sechterem 23. února 2020. Oficiální uzavření i pro každodenní práci proběhlo 12. března a tak pro nás nastal povinný přesun do online prostředí. V té době jsme byli uprostřed náboru nových členů, ukončovali současné inkubace a připravovali spuštění těch jarních. Téměř ze dne na den jsme se museli adaptovat na nové výzvy a velmi odlišný styl práce. Jak jsme se s tím poprali, se dozvíte z našeho krátkého ohlédnutí.

Poprvé v historii proběhl téměř celý inkubační proces vzdáleně. Point One byl kompletně zavřený 46 dnů (1104 h), omezena návštěvnost byla dalších 53 dnů (1272 h). Za tu neskutečně dlouho dobu se uskutečnilo 12 vzdálených workshopů a i se společnými edukačními streamy šlo o 16 společných akcí, což odpovídá minimálně 32 hodinám práce v online prostředí. Nesmíme zapomenout ani na 3 setkání členů. Nově jsme také členům nabídli možnost vzdělávat se prostřednictvím Seduo kurzů, kde se odstudovalo více než 140 hodin. A samozřejmě všechny osobní konzultace mezi členy a jejich mentory probíhaly také online.

Až 11. června, po dlouhých 99 dnech (2376 hodinách), se mohla uskutečnit další společná akce v našich krásných prostorách. Zahájil ji David Miklas a jeho skvělý workshop o obchodní strategii. Od té doby už Point funguje zase ve standardních kolejích a my jsme moc rádi, že ho můžeme opět využívat na plno.

Tato nezvyklá doba mimo očividných negativ měla i své kladné stránky. Díky zavřeným dveřím jsme se naučili spoustu věcí a i z feedbacku členů je zřejmé, že se nám povedlo kvalitně zabezpečit celý provoz inkubátoru a podporovat členy v jejich potřebách i v této nelehké době.

Nyní již všichni víme, že se dá kvalitně pracovat i vzdáleně a že online práce na dálku se může stát přirozenou součástí i naší budoucnosti. Šetří totiž čas, přináší vyšší efektivitu a flexibilitu. Ne vždy je nutné se schůzky či workshopu účastnit osobně, což bychom si bez korona krize uvědomovali jen velmi pozvolna.

Autor: Petr Kopeček

Zemědělské dotace mají smysl, jen je musíme používat chytře. Říká Marian Moudřík, dotační expert a zakladatel společnosti Dotace na farmě

Marian Moudřík je absolventem oboru Rozvoj venkova Fakulty agrobiologie a potravinových a přírodních zdrojů na ČZU, kde se zaměřoval především na studium evropských zemědělských politik. Dlouhodobě pracuje jako konzultant pro získávání evropských zemědělských dotací. Před rokem a půl založil vlastní společnost Dotace na farmě, se kterou se inkubuje v Point One. O tom, jaký mají dotace vlastně smysl, proč se jim malí zemědělci nemají čas věnovat nebo čeho si nejvíc cení na Point One, jsme s Marianem probrali v našem dalším rozhovoru.

Ahoj Mariane, můžeš nám představit svůj projekt jednou větou?

Jasně, snažím se zemědělcům zjednodušit život tím, že pro ně zpracovávám agendu dotací.

Zemědělci nemají na vyřizování dotací čas?

Zemědělci mají hrozně moc agendy, především ti menší. Starají se o zvířata, pole, lidi a papíry jsou většinou až na posledním místě. Viděl jsem to u otce, který je taky malý zemědělec. Měl vždy tolik práce, že absolutně neměl prostor zjišťovat si informace, jestli má třeba nárok na nějakou investiční dotaci a jaké jsou její podmínky. Spíše se dozvídal informace od ostatních zemědělců-kolegů jen tak „mezi řečí“ a co kde zaslechl a pochytil.

Jednoho dne jsem se proto rozhodl, že bych mu v tom rád pomohl, a začal jsem se o tuto problematiku zajímat. Po čase mi došlo, že by to mohl být problém i dalších menších zemědělců a farmářů, a že by se jim mé zkušenosti a čas mohly hodit.

Jak přesně zemědělcům s dotacemi pomáháš?

Nejprve se s farmářem spojím, zajímá mě, co chce dělat a proč to chce dělat. Zajímá mě hlavně jejich motivace, jestli chce jen vyčerpat peníze, nebo má třeba větší vizi a chce řešit reálný problém, který jej může posunout skutečně dál. Pak se samozřejmě dívám, jaké jsou aktuální dotace a podmínky a s čím přesně můžu pomoci. Následně se domluvíme, jestli do toho společně jdeme. Pak probíhá už samotný proces administrace.

Když se stane, že jejich potřeby pro dotaci nedávají smysl, jak s nimi pracuješ dál?

Snažím se je vždy správně nasměrovat. Když vidím, že mají nápad, ale že to nemusí být rentabilní, nebo když si chtějí koupit traktor, ale nemají pro něj reálné využití, tak jim nabízím alternativy a snažíme se přijít na něco, co smysl dává.

Jaké jsou nejčastější projekty, na které zemědělci dotace chtějí?

Enormní zájem je o investice v rámci tzv. zemědělských podniků, kde najdeme možnosti dotací např. na zemědělské stroje, malé zemědělské stavby jako skleníky, fóliovníky a mnoho dalších. Těch druhů dotací je celkem hodně, já se zaměřuji především na investiční dotace. Známé jsou ale především plošné dotace na pěstování např. konkrétních plodin nebo dotace kompenzační, které se vyplácejí, když je např. sucho. Tyto dotace má ale na starosti Státní zemědělský intervenční fond, kde si zemědělci žádají o dotace sami.

Setkal ses s nějakým opravdu bizarním požadavkem na dotaci?

Spíš než s požadavky ze strany zemědělců, mi občas přišly úsměvné podmínky jednotlivých dotací. Vzpomínám si na jednu celkem humornou příhodu, kdy při plošných dotacích pro sady, se musí monitorovat škůdci, teplota a záznamy se musí uchovávat po dobu 10 let. Museli jsme tedy do sadu umístit meteostanici, abychom této podmínce vyhověli. Vzpomínám si, že když přišla kontrola, tak nám říkali, že tu máme hezkou atrapu a že nám nevěří, že to je reálná meteostanice. Takových věcí je spousta, ale pokud se v této branži pohybujete nějakou dobu, tak si na podobné věci a absurdity po čase zvyknete.

Co je podle tebe vlastně účelem dotačního financování?

Jsou různé názory. Negativní i pozitivní. Já si myslím, že dotace jsou vlastně správný nástroj. Evropská unie si vytyčila různé cíle a dotační politika je způsob, jak se k daným cílům dopracovat. Pro zemědělce by to mělo znamenat pomoci jim se stabilizací jejich podnikání. Mají také za cíl bojovat proti poškozování životního prostředí nebo bojovat proti opouštění zemědělské půdy, když je pro farmáře obdělávání polí nerentabilní. Takže ho mohou udržet v byznysu i při těchto zhoršených podmínkách, což má zase pozitivní socio-ekonomické efekty na danou oblast, kde hospodaří. Pracovní místa, kultura, rekreace a tak podobně.

Jak máš nastavený svůj byznys model?

Prvotní konzultace poskytuji zdarma, potřebuji se se zemědělci seznámit, jestli si vůbec sedneme. Pokud se domluvíme na spolupráci, tak platí až za podání a schválení žádosti.

Co tě motivovalo s podnikáním vůbec začít?

Byla to hlavně moje rodina, můj táta, který má nějaké polnosti a já jsem v tom od malička vyrůstal.  Na začátku jsem mu chtěl trochu pomoct a pak to celkem volně přešlo i do pomoci dalším farmářům.

Kam bys chtěl své podnikání posunout? Chtěl bys nakonec skončit jako zemědělec?

To teď úplně ještě nedokážu říci, ale vidím to u svých nejbližších členů rodiny. Třeba mamka se z pozice manažerky v bance rozhodla změnit úplně svůj obor a teď si plní svůj životní sen. Takže možné to je, ale zatím to neplánuji. Se společností bych se chtěl určitě rozvíjet a stát se ještě větším partnerem především malých zemědělců s tím, že bych jim chtěl pomáhat především s účelem těch dotací a dlouhodobě.

Proč ses rozhodl vstoupit do Point One?

Už když jsem byl na gymnáziu v Ostravě, tak jsem měl sen, že budu podnikat. Chtěl jsem mít svou vlastní kavárnu a našel jsem místní inkubátor Green Light, to byl můj první kontakt s podobnými věcmi. Následně jsem odešel z Ostravy, dostal jsem se až do Prahy na ČZU a všiml jsem si, že zde podobný podnikatelský inkubátor je také. Jednoho krásného dne jsem zkrátka bouchl do stolu, sepsal jsem přihlášku, šel jsem na konzultaci a následně jsem byl vybrán. Od podzimu 2018 jsem členem a je to super.

Je v Point One něco, čeho si opravdu ceníš?

Já si strašně cením, jaká je to komunita pozitivních lidí, kteří jdou za tím svým snem. I když je to někdy strastiplná cesta a že občas i upadnou, ale vždycky se zvednou a nevzdávají to. Tohle přesně mi na univerzitě chybělo, protože se mi zdá, že spousta lidí sem chodí jen pro titul, že je studium vlastně nezajímá. Hledal jsem něco, kde lidem není jedno, co se kolem nich děje, zajímají se a dokáží si vzájemně pomoct.

Také jsem byl velmi mile překvapen, že členové si nezávidí svůj úspěch a že se naopak podporují a pomáhají si v řešení problémů. Myslím, že tohle chybí obecně i v naší společnosti, že pokud má někdo úspěch, tak je tu závist, což není dobře. A že bychom se měli jako společnost posunout dál.

Máš v Point One nějakého oblíbeného mentora?

Můj oblíbený mentor je Ondřej Štos. Když jsme měli první setkání, tak si začal zapisovat, co všechno dělám, napsal si k tomu časy a pak mi řekl, že to nemůžu všechno stíhat, že nemám čas na odpočinek a začal mi organizovat život (smích). Z toho prvního setkání jsem si odnesl, že můj život je celý uspěchaný, že dělám od každého trochu, ale ve výsledku nic pořádně, a že bych to vše měl přehodnotit a to bylo pro mě doopravdy velmi přínosné.

Co bys doporučil lidem, kteří o podnikání přemýšlí, ale zatím nemají odvahu se do něj pustit?

Rozhodně ať jdou do toho. Takových lidí si velmi vážím, protože to potřebuje velkou odvahu a taky selský rozum. Takoví lidé mě baví v tom, že se nespoléhají na stát a že nechodí do práce, kde si jen odbydou 8 h a jdou domů.

Máš něco, o co by ses s námi chtěl podělit? Nějakou závěrečnou myšlenku?

Kdybych měl možnost znovu začít podnikat, tak bych do toho zase šel. Není to sice úplně jednoduché, ale vnímám to jako svobodu a zároveň i jako velkou zodpovědnost. Člověk si může zorganizovat svůj čas dle sebe a je jenom na něm, jak dokáže být úspěšný. Nemusí se spoléhat na druhé a bere život do vlastních rukou.

Moc díky Mariane za rozhovor, hodně štěstí s dotacemi a ať se ti daří jak v byznyse, tak v životě.

Autor: Petr Kopeček

V budoucnu budeme od zemědělců odebírat nejenom potraviny, ale i lokální zelenou elektřinu. To je vize Lukáše Juřiny a jeho projektu Agrivoltaika

Lukáš Juřina je fanoušek zelené energie, architekt a stojí také za projektem Agrivoltaika, se kterým se snaží změnit pohled Čechů na fotovoltaiku na polích. Ta je v ČR díky nešťastnému zákonu z minulosti vnímána velmi negativně, i když moderní způsoby fotovoltaických instalací přináší mnoho výhod. O tom, jak se Lukáš s touto výzvou potýká, proč se přihlásil do Point One nebo jaké jsou současné trendy v architektuře, se dozvíte z následujícího rozhovoru.

Agrivoltaika

Ahoj Lukáši, má oblíbená otázka na začátek. Představ nám tvůj projekt jednou větou?

Agrivoltaika, projekt, se kterým se inkubujeme v Point One, je chytrý způsob, jak pěstovat plodiny a zároveň vyrábět čistou zelenou elektřinu na jenom místě.

Jak to přesně funguje?

Naší snahou je snižovat uhlíkovou stopu, přestat používat elektřinu vyrobenou konvenčním způsobem, tedy pálením fosilních paliv, a tím i zároveň diverzifikovat zemědělcům činnosti, které na poli mohou dělat.

Kde se s projektem nacházíte?

V tuto chvíli jsme někde před pilotní částí, hledáme partnery, u kterých bychom si mohli vyzkoušet pěstovat na poli jak určité plodiny, tak zde mít fotovoltaiku. Potřebujeme toto řešení lidem ukázat, medializovat tyto výsledky a následně přistoupit k první komerční instalaci.

Jak tě tento dost odvážný projekt napadl?

Nejprve jsem viděl podobnou instalaci v Německu, kde je to celkem běžné, a strašně mě zaujalo, že fotovoltaika na zemědělské půdě jde dělat jinak a chytřeji, než to známe u nás.

Následně jsem na sociálních sítích zachytil, že je možné se s nejrůznějšími podnikatelskými nápady přihlásit do inkubátoru Point One. Tak jsem si řekl, že to dává smysl, že Point One spadá pod Českou zemědělskou univerzitu a že by to mohlo být dobré spojení. A ono to vyšlo, do inkubátoru jsem byl přijat a jsem za to rád.

Co tě motivovalo s projektem začít?

K energetice jsem se dostal přes své povolání, jsem totiž architekt a k technologiím mám poměrně blízko. Při práci používáme fotovoltaiku, např. při umisťování na pasivní domy, a hledali jsme partnera, se kterým bychom v této oblasti mohli spolupracovat. Pár jsme jich vyzkoušeli, ale jejich laxní přístup nás přivedl k tomu, že jsme výběr vhodné technologie s kolegou začali dělat sami, přece to nebude něco tak složitého. Následně se k tomu začaly nabalovat další věci jako právě Agrivoltaika a další podprojekty, které se ale pořád týkají té zelené elektřiny a bateriových úložišť. Takhle to asi nějak začalo.

Prozradil jsi na sebe, že se živíš jako architekt, čím se přesně zabýváš?

Pracuji v architektonickém studiu DMAE Architects v Podolí, kde jsem na pozici architekta, který tvoři prováděcí technické dokumentace. Jsem ten, kdo dotáhne vizi a vizualizaci k finální realizaci. Takže pomáhám s technickými výkresy víc než se samotným designováním, ale samozřejmě do toho kolegům kecám, měním jim to a upravuji.

Lukáš Juřina

Dalo by se říci, že zelené technologie jsou nějakým novodobým trendem v architektuře?

Pamatuji si slova od pana Stanislava Martince, majitele společnosti KOMA Modular, který řekl něco v tomto smyslu: „Podívejte se, až budeme kolonizovat Mars, budeme tam vozit cihly a zedníky? Ne, pojedeme modulární cestou. Něco tam dovezeme a smontujeme.“ Tímto tématem se také zabývám a ve volném čase vytvářím modulární dům, který bude využívat moderní a zelené technologie. A toto můžeme považovat za jeden z těch novodobých trendů v architektuře. Takže ano, zelené a modulární technologie jsou trendem a budoucností.

Kam byste to chtěli s projektem dotáhnout?

Agrivoltaiku vnímám jako jednu z několika částí, které se postupně skládají dohromady. Společně tvoří pomyslnou kostku, v níž každá plocha má svou barvu a důležitost. První částí jsou komerční instalace, protože si myslím, že to, co budeme v budoucnu potřebovat, je elektřina, zdravé jídlo a voda. Zároveň k tomu chci dělat i čistou e-agro techniku, takže momentálně jednáme s českými firmami a ČZU o vytvoření prototypu čistě elektrického traktoru.

Zároveň připravujeme s jednou holandskou firmou možnost investování do zelené energie i pro lidi, kteří třeba nemají možnost si instalovat vlastní fotovoltaiku na střechu, ale mohou si koupit panely a zainvestovat tak do této moderní technologie . Panely se umístí například chytře na pole v podobě Agrivoltaiky nebo na komerční budovu a díky chytrým technologiím mohou mít drobní investoři podíl na zisku z výroby této energie, nebo jim může být tento podíl měsíčně odečten z vyúčtování za spotřebovanou elektřinu a tím mohou ušetřit a zároveň podpořit výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů a snížit tak uhlíkovou stopu. Víte, že třetinu dne se Vám ze zásuvek kouří, protože je tato elektřina vyrobena spalováním uhlí?

V budoucnu nám bude umožněno odebírat od lokálních zemědělců nejen lokální potraviny, ale třeba i zelenou elektřinu a tím je vlastně můžeme podpořit hned 2x. A my chceme být u toho.

Pojďme ještě úplně na začátek, proč ses rozhodl vstoupit do Point One?

Bylo to hlavně proto, že je Point One na ČZU. Napadlo mě, že bych zde na v rámci univerzity mohl najít partnera, a dostat odpovědi na otázky, jak fotovoltaiku spojit s precizním zemědělstvím. Chtěl jsem najít odborníky, kteří by mi řekli, co se pod panely dá pěstovat a proč a pomohli nám to otestovat.

Podařilo se ti už někoho najít?

Stále na tom pracujeme, máme dílčí úspěchy a myslím si, že to posouváme tím správným směrem. Zároveň začínáme pomalu budovat tým podobně smýšlejících nadšenců, protože množství výzev a úkolů, které jsou před námi, je velké a bude s tím potřebovat pomoc.

žena na poli

Co je pro tebe největší přidaná hodnota inkubátoru?

Určitě ta odbornost, která je na půdě univerzity, zároveň je skvělé procházet workshopy a posouvat se v rámci samotného stavění byznysu a samozřejmě jsou to i skvělí mentoři.

Když už jsme u těch mentorů, máš nějakého oblíbeného?

Ano, je to můj mentor David Miklas, on je se svými zkušenostmi naší velkou oporou a moc za něj Point One díky, ale rád bych zmínil i Ondřeje Homolu a Ivanu Samcovou, se kterými také konzultuji.

Co bys doporučil lidem, kteří o podnikání uvažují, ale zatím nenašli odvahu se do něj pustit?

Ať neváhají ani minutu a jdou do toho.

 

Moc díky za rozhovor Lukáši, ať se ti s Agrivoltaikou a všemi plány daří a někdy zase v Point One na viděnou.

Autor: Petr Kopeček

Produkty, které vás přežijí. To jsou české láhve Twoot ze dřeva a oceli od Tomáše Novotného

Tomáš Novotný dokončuje 3. ročník na Provozně ekonomické fakultě ČZU a již více než 3 roky usilovně pracuje na značce luxusních firemních dárků. Jeho vlajkovou lodí se stala láhev Twoot z robustního dřevěného masivu a oceli, která v kombinaci s kvalitním alkoholem slouží jako originální dárek pro firemní klienty a milovníky bytových doplňků. O tom, jak se Tomášovi daří, jaký vliv na jeho byznys má současná koronakrize nebo proč se rozhodl vstoupit do Point One, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Ahoj Tomáši, první zahřívací otázka, jak ses vlastně k nápadu dělat láhve Twoot dostal?

Bylo to někdy v roce 2017, kdy jsem si začal všímat, že většina dárkových věcí, které jsem si koupil, za poměrně krátkou dobu začala odcházet a to mě dost štvalo. Zároveň mi chyběly produkty, které by byly více z kovu a dřeva. Oba tyto materiály, když se o ně dobře staráte, tak vás mohou několikrát přežít a to je přesně filosofie, se kterou své láhve tvořím.

Kdo ti s výrobou lahví pomáhá?

Na produktu se podílejí 4 české společnosti a na tom, že je to 100 % český výrobek, si hodně zakládáme. Chceme pořádnou kvalitu a to Češi a české firmy umí. Zároveň chceme v našich produktech odrážet českou tradici a to platí i o volbě dřeva, proto používáme výhradně buk a dub, jež symbolizují Česko mnohem více, než třeba v současnosti tolik rozšířený smrk.

Kdo jsou tvoji typičtí zákazníci?

Soustředím se především na B2B prodeje a velké firmy nebo státní správu. Láhve si ode mě koupil třeba známý golfový klub, Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo průmyslu a obchodu a pravidelným zákazníkem je třeba Trebitsch whisky. Na mém e-shopu si ale láhev může koupit každý milovník kvalitních produktů.

Postihla tě nějak současná koronakrize?

Bohužel ano, stálí zákazníci ruší domluvené objednávky a noví zákazníci vůbec nepřichází. Od společností, se kterými jsem jednal a vyvíjel pro ně produkty na míru, mám zprávy, že musí šetřit a odsouvají domluvené objednávky na neurčito. Ono je to vlastně přirozené, v době krize škrtáte výdaje a dárky do této kategorie bohužel patří.

Chystáš nějaké novinky?

Ano, připravuji s kamarádem například obal na doutníky do obleku nebo navrhuji flakónky pro jednu parfumerii. Produkty na sebe hezky navazují, jelikož je to zase kombinace dřeva a oceli, a už se moc těším, až je budu moct představit svým zákazníkům.

Proč ses v minulosti rozhodl vstoupit do Point One?

Slyšel jsem, že je tu skvělá parta lidí a to zpětně musím potvrdit. Taky si inkubátor nebere žádnou equitu (podíl na firmě) z vaší společnosti.

Co vidíš jako největší přidanou hodnotu inkubátoru?

V Point One jsem již více než rok a členství mi dává mraky věcí. Jelikož bydlím na kolejích ČZU, kde se nachází i inkubátor, mimochodem je otevřený 24/7, tak jsem tam docela často. Už jen to, že se potkáváte s lidmi, kteří mají nadšení a chuť dělat nové věci stejně jako vy, je obrovsky inspirující.

Funguje tu také skvělá komunita lidí, se kterými můžete probírat novinky i každodenní problémy, se kterými se jako noví podnikatelé potýkáte. Všichni se vám snaží vždycky pomoci nebo nasměrovat a toho si cením asi úplně nejvíc. A to vůbec nemluvím o skvělých mentorech a lidech, kteří pracují pro Point One a vytváří dokonalé podnikatelské zázemí.

Co bys poradil lidem, kteří chtějí podnikat, ale zatím nenašli tu odvahu?

Že nemají co ztratit. Ať přijdou do Point One, tady se o ně dobře postaráme a podnikání si mohou nezávazně vyzkoušet.

Moc díky Tomáši za rozhovor, ať se ti s Twoot daří, plno skvělých nápadů a spokojených zákazníků.

Autor: Petr Kopeček

Hrozí kvůli COVID 19 nedostatek dárců krve? Odpovědi hledá projekt Daruju Krev, který se zabývá digitalizací darování krve v ČR

Projekt Daruju Krev, jež je zbrusu novým projektem v Point One, hledá řešení na nedostatek dárců krve v ČR, kterých podle Červeného kříže chybí v Česku více než 100 000. Snaží se o digitalizaci dárcovství a budování komunity dárců, k čemuž využívá sociální sítě a v budoucnu i mobilní aplikaci, na které intenzivně pracuje. Spolu s iniciativou covid19cz reaguje také na hrozby současné pandemie a spouští zásobník dárců a kampaň #damekrev.

Pandemie COVID-19 má řadu závažných dopadů. Jedním z nich může být i nedostatek dárců krve. Z tohoto důvodu vznikla kampaň #damekrev, jejímž cílem je mobilizace dárců.

„Krve je zatím dostatek, ale může být hůř. Pravidelní dárci mohou být v karanténě, nebo mají strach z nakažení a z odběrů se odhlašují. Kampaň si proto klade za cíl informovat o bezpečnosti darování i v době koronavirové a mobilizovat prvodárce k budoucímu darování,“ říká jeden z autorů projektu a bývalý student PEF a FTZ Petr Kopeček, který s inkubátorem Point One spolupracuje dlouhodobě.

„Zatím se nepotvrdilo, že by krevní transfúze mohla být přenašečem koronavirů nebo jiných respiračních virů, takže dárci nemusí mít z darování žádné obavy. Transfuzní centra i přesto zavedla centrálně preventivní opatření, které je třeba dodržovat a které dárce chrání,“ dodává David Stančík, druhý člen projektu Daruju Krev, jež se nově zařadil mezi členské firmy inkubátoru Point One.

Zásobník dárců na horší časy

Tým Daruju Krev se spojil s odborníky z platformy covid19cz.cz, se kterými postavil „zásobník na dárce“ a spustil celorepublikovu kampaň #damekrev. Na webu damekrev.cz najdou budoucí dárci mapu odběrných zařízení spolu s aktuálním stavem jejich krevních zásob a přihlašovací formulář. Výběrem nejbližšího zařízení a vyplněním formuláře se lidé stanou dobrovolníky připravenými darovat krev. Zdravotníci je pak jednoduše „povolají ze zálohy”, když se začnou zásoby krve snižovat.

„Lidé, kteří už krev darují, se na webových stránkách projektu mohou podívat, jaký je stav krevních zásob v zařízení, kam docházejí, a v případě potřeby se objednat k darování. Bohužel ne všechny transfuzní stanice stav krve neboli krevní barometry zveřejňují, což je škoda,“ posteskne si Petr Kopeček.  S projektem by tudíž místům, kde barometry krve zatím nemají, rádi nabídli pomoc a pracují na systému, který to má umožnit.

V Česku dlouhodobě podle Červeného kříže chybí více než 100 tisíc dárců krve a ubývá hlavně počet prvodárců. Ideální počet nových dárců by měl být 30 – 33 tisíc, aktuálně se však pohybujeme okolo 27 tisíc za rok, píše se ve výroční zprávě Společnosti pro transfuzní lékařství.

„Pokud někdo dlouho přemýšlí nad darováním krve, teď je ten nejlepší čas dát o tom zdravotníkům vědět. Když seženeme dostatek dárců, které bude možné rychle povolat, předejdeme tak problémům s nedostatkem krve dříve, než vzniknou,” vysvětluje David Stančík.

Digitalizace dárcovství

Plány do budoucna má však tým Daruju krev především s digitalizací procesu darování a budováním komunity dárců, která má inspirovat mladé prvodárce a především bořit klišé strachu, který se kolem darování krve objevuje.

V budoucnu by jejich aplikace měla motivovat lidi na základě gamifikačních prvků, skupinových diskuzí, live chatů nebo různých srovnávacích žebříčků. Samozřejmostí jsou funkce jako upozornění na příští darování, mapa odběrných míst nebo virtuální odznaky dárcům.

Aplikace by měla pomáhat také nemocnicím a odběrným centrům nejenom s oslovováním dárců v případě nedostatku určité krevní skupiny, ale také s přebíráním určitých administrativních úkonů nebo poskytnutím rezervačního systému.

Autor: Petr Kopeček

Povolení pro výzkum bez starostí. Petr Stiblík chce usnadnit vědcům zahraniční expedice

Petr Stiblík působí od roku 2014 na Fakultě lesnické a dřevařské, kde dokončuje doktorát na téma – Evoluční ekologie termitů. Je součástí týmu zkoumající termity, jako část velkého projektu EVA 4.0 zaměřeného na zkoumání zmírnění dopadů klimatických změn. Petr vstoupil na začátku roku 2019 do podnikatelského inkubátoru Point One s jeho projektem Scientific Permits Consulting, se kterým má ambice pomáhat vědeckým týmům získávat snadněji a rychleji vědecká povolení ke sběru genetického materiálu po celém světě.

Ahoj Petře, můžeš nám představit svůj projekt jednou větou?

Jednou větou je to komplikovanější, ale ve zkratce vyřizuji vědecká povolení pro vědecké týmy.

Jak přesně to funguje?

Existují mezinárodní právní dohody, např. Úmluva o biologické rozmanitosti nebo Nagojský protokol, na základě kterých, není možné vyvážet genetické zdroje ze země jejího původu do zahraničí bez povolení. Genetické zdroje jsou výhradním majetkem státu. Je to úplně stejné jako se zlatem nebo s ropou.

Co vše se počítá do těchto genetických zdrojů?

Myslí se tím de facto všechny organismy, které mají vlastní DNA mimo lidí. Víceméně se jedná o všechny živočichy a rostliny včetně bakterií nebo hub nacházejících se na území daného státu.

Vztahuje se to i na horniny nebo fosílie?

Nagojský protokol se na v uvozovkách neživé věci nezaměřuje, ale existují zase jiné smlouvy, které ano.

Co přesně tedy znamená naplňovat tuto dohodu?

Dohoda upravuje hodně aspektů ohledně místní biodiverzity a zahraničního výzkumu. V podstatě se ale jedná o ekvivalentní sdílení benefitů z jednotlivých výzkumů s místními kapacitami a státem původu.

Jak ses k nápadu pomáhat s vyřizováním povolení pro výzkum vůbec dostal?

Zabývám se dlouhodobě termity a v rámci týmu musíme kvůli výzkumu hodně cestovat. Od počátku jsme řešili, jestli vyřizovat v dané zemi nějaké povolení, či nikoliv, i když to ještě nebylo v rámci české legislativy povinné. Některé země měli již předtím legislativu dost přísnou a mnoho týmů řešilo, zda trávit 6 měsíců vyřizováním povolení s nejistým koncem, nebo zda v případě, že na vás náhodou přijdou, nezaplatit pár stovek dolarů na pokutě, či úplatku.

Kdy se vše změnilo?

12. 10. 2014 vstoupil v platnost oficiálně Nagojský protokol a postupně se začal včleňovat do státních legislativ. Česká republika se stala jeho smluvní stranou 4. 8. 2016. Pro nás to znamenalo, že všechny vzorky, které jsme posbírali před rokem 2016, řešit nemusíme. Na všechno od tohoto data dál bychom však měli mít příslušná povolení.

Tou nejdůležitější věcí, kterou Nagojský protokol řeší, ale je, že umožňuje zemím původu zahájit s vědci arbitráž v případě, že danou povolenku nemají.

I zpětně?

Ano, i zpětně. Třeba státy jako Indonésie mají na tohle speciální státní aparát a kontrolují všechny vědecké publikace. Když v anotaci objeví slovo Indonésie, zjišťují, o co se jedná a zda vědci při výzkumu měli povolení. A pokud ho nenajdou, tak může být pěkně zle.

Můžeš popsat proces vyřizování těchto povolení?

Každá země, jako výhradní vlastník genetických zdrojů, si určuje vlastní pravidla pro jejich sdílení. Například Česká republika na to žádnou úpravu v rámci tohoto protokolu nemá. Pokud sbíráte vzorky například v národních parcích, stačí vám povolení od nich, které ale vychází z českých zákonů. Pokud chcete sbírat vzorky ve Francii, tak stačí vyplnit na webu jednoduchý formulář, kde sdělíte jen základní věci jako místo sběru nebo co a proč chcete sbírat. Proces povolení zabere 14 dní a můžete ho získat jak pro fyzickou osobu, tak pro celou univerzitu. Takže povolení pro expedici do Francouzské Guyany bylo velmi jednoduché získat.

Které země jsou na získání povolení těžké?

Těžké jsou země, které se na tom snaží vydělat a ty, které nemají o biologický výzkum zájem z toho důvodu, že vede k ochraně životního prostředí a potlačování ekonomických zájmů dané země a spolupracujících korporací. Typická je v tomto například Indonésie, vyřídit zdejší povolení, pokud neznáte postupy, může trvat v lepším případě dva roky.

Jak přesně můžeš pomoci třetím stranám v tomto procesu?

Jelikož povolení vyřizuji dlouhodobě, dokážu vědeckým týmům zkrátit délku čekání a vyřídit všechny potřebné dokumenty od začátku do konce. Dokážu být v průměru tak o 50 % rychlejší než ti, kteří povolení nevyřizují pravidelně. Například Thajsko může nováčkům trvat rok, já to zvládnu přibližně do 6 měsíců.

Které další země jsou složité na získání těchto povolení mimo Thajsko a Indonésii?

Například Indie a Brazílie, i když zákony se pořád mění a někdy se i zmírňují. Vždy záleží, jak do svého výzkumu zapojíte místní vědce, kteří například pro sbírání vzorků žádný permit nepotřebují. Takže pokud dokážete vzorky také analyzovat v zemi původu, je to o dost snazší. Pokud chcete vyvézt ze země pouze informace o daném výzkumu napsané v počítači, tak nepotřebujete export permit, což se dá zvládnout mnohem lépe.

Které země jsou naopak lehké?

Evropská unie a země, které nejsou zapojeny do Nagojského protokolu a nemají vlastní legislativu.

Kolik takové povolenky stojí?

Například v Malawi stojí jen administrativní poplatek mezi 1000 – 2000 USD, záleží, co přesně chcete. V Thajsku se můžeme pohybovat okolo 7 000 Kč. Obecně bych řekl, že tak mezi 500 – 5000 USD.

Je někdo v Česku, kdo se tím zabývá jako ty?

Samozřejmě se na univerzitách najdou experti, kteří se tím zabývají, ale nemají čas pomáhat dalším týmům a většinou se orientují pouze na jednu zemi. Mnoho vědeckých týmů to tedy řeší prostřednictvím doktorandů. V minulosti se stávalo, že to moc neřešili, a zajímat je to začalo až v momentě, kdy jim jejich výzkum kvůli chybějícímu permitu odmítl vydat nějaký vědecký časopis.

S kolika zeměmi máš zkušenosti?

Určitě jich bude přes deset.

Setkal ses někdy s úplatkářstvím?

V Africe je to úplně běžné. Například se nám to stalo při vyřizování povolení v Keni. Udělali jsme všechno podle návodu, zaplatili administrativní poplatek, vše s pětiměsíčním předstihem. Když jsme přiletěli na místo a chtěli si vyzvednou domluvené dokumenty, tak nic nebylo hotové. Nebýt toho, že jsme znali jednoho člověka, který byl všem úředníkům nadřízený a který s námi prošel všechny lidi a vyloženě je nutil pod různými výhružka nám dokumenty poskytnout, museli bychom uplácet. Tenkrát se nám to i díky štěstí povedlo vyřídit bez úplatků.

Co tě motivovalo vstoupit do Point One?

Zachytil jsem leták o náborů členů a přišlo mi to to jako dobrý nápad. Podíval jsem se, jaké projekty v Point One fungují a v čem spočívá ta podpora. Chtěl jsem již dlouho svůj projekt dělat komerčně, ale o podnikání, účetnictví nebo o tom, jak založit firmu, jsem nic nevěděl. Tak jsem podal přihlášku, začal se vzdělávat a pomalu budovat společnost.

Co tě v Point One nejvíc překvapilo?

Především lidé. Většina je výrazně mladších, než jsem já, mnozí teprve nastoupili na univerzitu, ale mají svůj plán a jdou si za ním. Vědí, co chtějí, to já jsem v jejich věku nevěděl. Už jen ta myšlenka, že chtějí podnikat, že chtějí být nezávislí a nechtějí být zaměstnanci, mi hrozně imponuje.

Máš nějakého oblíbeného mentora?

Samozřejmě, je to můj hlavní mentor, Tomáš Pokorný z Dogsie.

Kam bys chtěl své podnikání posunout?

Mým cílem je najmout 2-3 zaměstnance, kteří mi budou pomáhat s vyřizováním povolení, a já budu mít více času starat se o firmu a rozvíjet ji.

Kolik máš teď klientů?

Firmu mám založenou teprve od ledna, takže klienty ještě nemám. Zatím povolení zařizuji jen pro náš vědecký tým v rámci svého pracovního úvazku, teď se zrovna chystám na technickou podporu pro náš projekt v Kamerunu a v Thajsku. Když se koná expedice, tak jsem schopný zorganizovat celou tu expedici, se všemi specifiky, ne jenom sehnat konkrétní povolení.

Co bys doporučil lidem, kteří o podnikání přemýšlejí, ale zatím nemají odvahu se do toho sami pustit?

Pokud mají nápad, tak není nic lehčího, než to zkusit v Point One. Dostanou zde upřímnou zpětnou vazbu a zjistí, jak na tom jsou, zda má jejich nápad smysl, nebo zda je podnikání vůbec bude bavit.

Petře, moc díky za rozhovor a ať se ti daří.

Autor: Petr Kopeček